Menu

Zbývá mi už jen jeden den, nepočítaje pár hodin v pondělí. Zadaří se mi na samém konci, nebo pojedu domů se svěšenou hlavou? Poslední část Afrického dobrodružství je tu...

 

Neděle

Dnes, začnu lovit až odpoledne. Z organizačních důvodů to dříve nepůjde, chápu to, ale zrovna dvakrát nadšený z toho nejsem. Inu dochází mi poněkud čas i možnosti. Vybrat si pro začátek Oryxe, mimo jejich hlavní výskyt, nebyl úplně dobrý nápad. Ale jak nad tím přemýšlím, neměl jsem moc možností jak se vyhnout tomu, jak to dopadlo. Optimální časovou rezervu jsem konzultoval po mailu, ale je v tom i obrovská porce štěstí u takovéhle zvěře. Konečně, i když pojedu domů "jen" s tím co jsem si dosud nalovil, tak to bude fajn. Lov v Africe mi učaroval natolik, že sem stejně nejedu naposledy.

Celé dopoledne se tedy povaluju, jím, a čtu Honor Harringtonovou. Co taky dělat jiného. Španělé jsou pryč, Stefan má nějaké zařizování a Sandra komanduje houf původních obyvatel Afriky, stran prací na chatě a přilehlém okolí. Idylu narušuje jen požár za kopci, ze kterého je vidět šedý dým. Inu je sucho, nikoho to tady moc nevzrušuje, místní jsou v tomhle zřejmě docela otrlí.

Kolem jedné se zastaví Stefan, že prý do sebe rychle nahází oběd a vyrážíme. Zabalím si tedy vše potřebné a zhruba za dvě hodiny cesty jsme na místě, v doprovodu jednoho ze Sandřiných ohařů, pro potřeby dohledávání. Ale na jaké místo jsme to dojeli... Kus plotem obehnané divočiny s rozlohou průměrného českého kraje, nacpaného rozličnou zvěří. Se Stefanem se domlouváme, že první kolečko bude vyhlídkové, s tím, že se pak zastavíme a domluvíme stran lovu.

A tak brázdíme členitou buš s mnoha vrchy, skálami i otevřenými pláněmi. Nemusel bych tady lovit, abych to ocenil. Ze své pozorovatelny vzadu na pickupu vidím vzrostlé kudu, stádo pakoňů, umně schovanou žirafu, hartebeesty a mezi tím pobíhá množství impal. Opravdová show nastane u lvů. Ano, i ti tady jsou, mají vlastní obrovské výběhy. Dvě lvice, jeden vzrostlý lev a opodál separé skupinka dospívajících lvic. Lvi zde nejsou na pevno, jenom momentálně čekají na převoz. Je úžasné je z pár metrů pozorovat přes, upřímně, docela chatrně vyhlížející plot, a to zvlášť když se zase rozjedeme a lvice běží vedle auta. A když jsme u nich zastavili a náš ohař usazený na zadních sedačkách je zvětřil, vydal zakňučení čiré hrůzy a jal se do našich věcí a sedaček hrabat noru, kde by se mohl schovat.

Po asi hodině a půl jízdy (a to jsme zdaleka neprojeli všechno) zastavíme u napajedla. Ohaři se ven zrovna dvakrát nechce, je zavrtaný v prostoru pro nohy a pohřbený pod pouzdrem s puškou a hromadou výstroje. Když už se ho Stefanovi podaří dostat ven, začne pobíhat jak blázen, štěká na všechno a na všechny a pár minut trvá než se uklidní. Tenhle pes tedy lvy moc nemusí.

t 1 t 2
t 3  

 

Nyní je na čase dohodnout se Stefanem co dál. Primárně tedy půjdu po kudu velkém. O tom zvířeti mám nastudováno hodně, původně byl ve finále rozhodování co zde budu lovit a dříve nebo později bych se k němu stejně dostal. Přes svou váhu a velikost nepatří mezi "tvrdou" zvěř jako oryx a je poněkud klidnější a je tu menší riziko, že uskočí při zvuku výstřelu. Je kapku dražší, 1500 EUR. S tím jsem nepočítal když jsem obstarával hotovost, ale se Stefanem jsme se dohodli, že případnou sekeru (ještě nemám vyúčtováno) mu můžu poslat z Prahy na účet. Alternativou ke kudu, je pakůň. Který se zde hojně vyskytuje. No uvidíme.

Omotávám se barakudou, abych co nejméně připomínal člověka a lezu s lukem a dvěma šípy na korbu. Blbé je, že si není na co sednout. Jisté zkušenosti s terénní jízdou bez sedaček mám, takže se už teď v duchu omlouvám kolenům. Tohle bude jízda!

Domluva se Stefanem je prostá: pokud on uvidí kudu/pakoně zastavuje, pokud já, tak kopnu do kabiny a zastavujeme. Stefan změří vzdálenost, vytáhne ruku z kabiny a na prstech mi ukáže kolik metrů. Když se rozhodnu, že do toho půjdu, tak dám signál, seskočím, zalezu si, auto kus odjede a já můžu střílet dle svého uvážení. Oproti předchozí "hybridní šoulačce" se však nemůžu odpoutat mimo dohled. Chápu důvody (potloukat se tady sám není ani trochu dobrý nápad) i když z toho nemám zrovna radost. Takže slézt, zalézt a vystřelit/nevystřelit dle okolností. V případě pakoně bych střílel dokonce výhradně z auta, vzhledem k tomu, že stádo se neptá, ale běží.

Začneme tedy jezdit po okolí. Opět se mi naskýtá pohled na krásnou přírodu. Jízda ve vysoké rychlosti kolem lvic je zvláště sugestivní. Nedělám si iluze, že v případě absence plotu a jejich vůle by ke mě na korbu naskočily bez větších problémů. Dokonce i lev, doteď apatický, vyskočil a jal se podél plotu pronásledovat vozidlo. O duševním rozpoložením ohaře na zadních sedačkách si nedělám velké iluze.

Jak jsem se obával, jízda vzadu není pohodlná, přes veškerou mou snahu jsem omlácený až hrůza. Po jedné zdolané roklině si poroučím technický time-out a obaluju si kolena termotrikem a bundou, načež to zajistím izolepou. Raději tu zmrznu jenom v tričku a barakudách než abych dostal další plnou ránu do kolene. Snažil jsem si i nalézt jinou pozici, ale z povahy věci je nejlepší široké oboustranné zakleknutí.

Jenže stran lovu nemáme štěstí. Pakoně jsou pořád v pohybu a kuduové buď hned zdrhnou, nebo jsou v různých nevýhodných pozicích... Moc daleko, mizerné natočení, větve. Téměř na konci dne seskočím z auta. Že by konečně...? Ne! Ani nemusím natahovat luk, abych poznal, že jsem z toho auta tak vyklepaný, že bych se netrefil na jistotu. Spíš vůbec. Kdepak, jedna impala stačila. Raději pojedu domů bez kudu, zato se vztyčenou hlavou.

Dneska to vážně už nemá cenu. Konec. Při jízdě k chatě diskutujeme o možnostech. Pokud zítra vyrazíme brzo, tak abychom v "oboře" byli řekněme v 7 ráno s tím, že sebou povezu moje sbalená zavazadla, tak budu mít bezpečně čtyři hodiny lovu i s případným základním zpracováním kořisti. Pak převlíknout, dojet na letiště a odletět v 14:15.

To půjde, plán je na světě! V souladu s tím si jdu hned po rychlé večeři a rozloučení se Sandrou zabalit a brzo spát, protože zítra vstáváme časně.


Pondělí

Ráno proběhlo nutně hekticky. Chtěje si utrhnout co nejvíce spánku, cpu se deset minut před srazem do kalhot a do auta nastupuji s begelem, coby snídaní, v puse. Dle předpokladů kolena bolí a to hodně. V autě mě kromě Stefana přivítá taky Carlos, Sandřin pes plemene Jack-Russel, který se mi bez zaváhání vyhoupne do klína kde téměř okamžitě usne. Uvidíme jak si tento udatný psík poradí se lvím pachem :)

Dorážíme téměř přesně dle harmonogramu, pět minut před sedmou. Opět se zabalím do barakud, vezmu luk, šíp a sednu si na zajištěný chladící box který vzal Stefan pro tento účel. Po včerejšku je to jako sedět na trůnu, odlitém přesně na mé pozadí.

Začneme propátrávat okolí. Zvěř je, zdá se, klidnější, zvlášť jedna žirafa dávala jasně najevo svou netečnost když jsme projeli sotva 10 metrů od ní, aniž by se nechala nějak zvláště rušit.

t 4

 

Při průjezdu kolem lvů jsem po očku sledoval Carlose jak bude reagovat. Navzdory očekávání se opřel o okénko a začal na ně štěkat. Vím, že Jack-Russelové jsou docela od rány, ale tohle bylo překvapivé. Na odpověď nás dokonce lev počastoval zařváním. Musím se přiznat, že z těch pár metrů mi to nebylo zrovna příjemné. Psíkovi to však vůbec nevadilo, štěkal dokud jsme se nevzdálili.

Další popisu hodná zastávka byla už lovecká. Zpozoroval jsem stádo pakoňů a mezi samicemi a telaty v různém stupni odrostlosti byl vzrostlý samec. Skoro černý mohutný pakůň. Stefan mi ukazuje vzdálenost 27 metrů. To by se dalo, ale je k nám špatně natočený a navíc na mě kouká. Přes to si natáhnu luk, svět přes mířidla vypadá vždy logičtěji, i když s vysokou pravděpodobností nebudu střílet. Ne, čumí sem. Trhne sebou při výstřelu a je to v hajzlu. Navíc se mi ho nechce střílet z auta. Povolím luk a kopnu do kabiny na znamení, že můžeme pokračovat.

Míjíme postupně několik kudu... Daleko, daleko, moc malý, utíká... A pak zase pakůň. Tenhle je sám, pase se na vršku, tipuji tak 35 metrů daleko. Pěkný kus, ale asi si ho nechám ujít. V tom mi ale Stefan, ukazuje vzdálenost. 65 metrů ?! Zas až tak mizerný odhad mít nemůžu... Ale mám. Cestou na letiště se o tom se Stefanem obšírně bavíme a jak tady kolem loveného zvířete není nic čeho by se dalo chytit stran odhadu vzdálenosti. Pomůže jenom rangefinder, zvlášť když nejsem zvyklý na zdejší zvěř, potažmo její velikost. To bych tady musel mít pořádně odloveno, abych se začal trochu chytat.

Jedeme dál. Docela mě překvapilo že tady mají i pštrosy. Taky za účelem lovu. Udržují od nás vzdálenost vždy alespoň sto metrů. Tohle by mohlo být v budoucnu zajímavé pokusit se vyšoulat je s lukem.

Minula devátá hodina a já se už smiřoval, že pojedu domů s prázdnou, když tu se na nás usmálo štěstí. Kudu! Docela daleko v buši, ale zase nás nějak výrazněji nejistil, to by se dalo zkusit. Kudu mám po levé ruce, budu muset vylézt z auta napravo, kde se ale není kam schovat, takže budu muset střílet v zákrytu za autem. Stefan mi ukazuje 44 metrů. To je na luk opravdu hodně, ale na tohle jsem, po mailové konzultaci se Stefanen trénoval několik měsíců. Navíc u kudu není takové riziko, že sebou při výstřelu trhne, zvlášť když se to ztratí ve zvuku motoru. Osobně bych ho raději vyšoulal nebo ulovil z úkrytu, je to takové, řekněme ... čestnější. Na druhou stranu jsem už na kudu měl příležitosti, jen jsem je nevyužil, neb jsem čekal na oryxe.

Tak jo, jdu do toho, auto zastavuje, motor stále běží. Pomalu se sesunu z korby do prava, přestavím mířidlo a natahuju luk. Odsud to ale nepůjde, pohybem hlavy dávám Stefanovi znamení, aby kousek popojel... Jen dva metry. Teď by to šlo, budu střílet přes korbu. Kudu nám nevěnuje moc pozornost, asi je zvyklý, že tudy občas něco projede, ale není moc dobře natočený, nemám boční pohled, ale to nebude problém, namířím na místo kde se napojuje krk s tělem, při tomhle ostrém úhlu bych měl zasáhnout i předek komory, ale hlavně jsem si jistý, že přeseknu spoustu tepen, u přímorožce bych to neudělal, ale kudu... Zpětně musím říci, že tohle kalkulování a ještě na tuhle vzdálenost není hodné napodobování. Nepochyboval jsem, že to dopadne tak jak to dopadlo. Ale pro příště si to odpustím. Přeci jen takhle vzdálenost dává velký prostor pro chyby a nebýt za nastartovaným autem, ale někde v úkrytu, kde nebudu maskován hlukem, tak nevystřelím.

Každopádně jsem zamířil, srovnal luk, promyslel všechny proměnné... A vystřelil. A zasáhl. A stalo se to, co jsem plánoval. I přes tu vzdálenost bylo vidět, jak z kudu vytryskl proud krve. Celé to bylo nesmírně rychlé. Kudu odběhl deset, patnáct metrů a padl, celou dobu na dohled. Normálně bychom si měli dát chvilku čas, než k němu půjdeme, ale tady to nebylo potřeba. Beru si další šíp pro případ doražení ale... Ne neberu. Ráno jsem si, já nevyspalý blbec, nevzal stranou další šíp. Proklínám svou lehkovážnost, zatímco se hrabu v kufru. Další věc na kterou si dát pozor. Nejsem příznivec nošení šípů na luku, ale alespoň nějaký minimalistický držák na jeden kus bych mohl zbastlit.

Jdeme ke kudu. Od místa zásahu se táhnou doslova louže krve a když ke zvířeti dojdeme je již nadevší pochybnost docela mrtvé. Jestli nám trvalo čtyři minuty se k němu od okamžiku zásahu dostat? Čistá, rychlá práce bez zbytečného utrpení... Jsem nadmíru spokojen. Chvilku u kudu posedím, zatímco Stefan prosekává buš, aby mohl přijet s autem blíže. Je to úžasně triumfální pocit blaha, svět se opět zdá jako čistší, jednodušší a šťastnější místo. Na poměry kudu to sice není žádný obr, navíc si zlomil špičku jednoho rohu ale to je mi fuk. Užil jsem si to, i když při jiném způsobu lovu bych si to asi užil ještě víc.

 

t 5 t 6
t 7  
 t 8 t 9 

 

Každopádně, pro tento rok je odloveno. Doslova v poslední hodině. Pořídíme fotky a jde se nakládat (jinak ano, mám obličej pomazaný krví - je to zdejší tradice a mít více času dotáhnu jí do konce a sním jeho varlata. Co jsem pochopil, tak se to má dělat u první střelené antilopy, ale nebyla příležitost. Tak doháním resty).

No, pořídíme pár fotek, a přišel čas naložit kudu. Stefan zacouvá až k němu a vyhnu se popisu jak moc obtížné je naložit ve dvou lidech více jak 200 kilovou mrtvolu na metr a půl vysokou korbu. Když se po perné půlhodince zadařilo, odjeli jsme k nedalekému "pit stopu" kde jsme kudu vyvrhli, vypláchli a umístili do přilehlého stavení, odkud bude později transportován na další zpracování. Převlékl jsem se, umyl, sbalil luk a přišel čas jet domů.

V družné náladě jsme dojeli na letiště, kde jsme ještě vyřídili nezbytné papírování a zaplatil jsem. Celkově to nebylo tak hrozné. Za více než týden pobytu s plnou penzí, kudu, prase, blesboka a impalu jsem platil 3900 EUR. Platil jsem to v hotovosti v EURech. Samozřejmě by nebyl problém ani bankovní převod, dolary nebo místní měna. Je jenom třeba se na způsobu platby dohodnout předem.

Pak už se zbývá jen rozloučit. Stefan a vůbec každý tady se ukázal jako profesionál, s kterým se dalo navíc normálně bavit a s přístupem každého PH jsem byl naprosto spokojen a bylo vidět, že je jejich práce baví. Bude mi to tady chybět, ale už teď vím, že tu nejsem naposled. Říká se, že někomu se prostě Afrika zažere pod kůži... musím konstatovat, že jsem jedním z nich. Tenhle výlet musím vřele doporučit každému, bylo to úžasné.

Jinak cesta zpět proběhla bez vážnějších problémů, krom toho, že mi v Dubaji zabavili jihoafrické pivo, 14 třetinek... zatracení mohamedáni! Ale alespoň luk dorazil se mnou, jak měl. Za nějakých pět měsíců dorazí ještě trofeje antilop a výlet Afrika 2015 bude završen.

Závěrem bych chtěl ještě poděkovat několika lidem:

  • V první řadě všem PH kteří se tam o mě starali při mých velkoloveckých začátcích.

  • Sašovi, který mi prakticky umožnil celé tohle dobrodružství zažít, nemluvě o tom, že mi byl oporou a rádcem přímo na místě a snášel mé nemyslivecké výrazivo.

  • A Honzovi, strůjci tohoto webu. Protože nebýt Bowhunter.cz jen stěží bych začal s loveckou lukostřelbou. Navíc je mu třeba přisoudit až andělskou trpělivost stran korektury mých článků na webu, včetně tohoto :)

 

t 10


Ratte


disbut2